Taková normální akce
Radomil Matýsek
ředitel akce Labský traverz, stanice SZS Severní Morava

     V srpnu roku 1997 Technická komise Slovenské speleologické společnosti vytvořila v Zádielské dolině Slovenského krasu světový rekord v lanovém přemostění, který byl zapsán do Guinessovy knihy rekordů. (O této akci se čtenář mohl dočíst ve Speleu, případně shlédnout velice působivý film na videu). Jaké byly hlavní parametry rekordu? Vzdálenost naměřená mezi podpěrami byla 847,67 m a odvážlivci po tomto laně překonávali údolí ve výšce cca 300 m nad zemí.

     Tato akce byla některými jeskyňáři z ČR chápána jako výzva, jiní, kteří se akce zúčastnili, si uvědomili, že se nepodařilo dotáhnout do konce měření chování lana při těchto extrémních zatíženích. Došlo k dohodě s Gustávem Stibrányim, že se podobná akce uskuteční v příštím roce v Čechách a měření se připraví důkladněji.

     Počátkem června roku 1998 přípravy na vytvoření nového větového rekordu běžely na plné obrátky. Světový výrobce lan, akciová společnost LANEX Bolatice ukončila výrobu dvou speciálních lan délky 1.200 a 800 m. Lana měla průměr 14 mm a nosnost 35,9 kN, tj. zhruba 3,5 tuny. Jejich výjimečnost byla kromě extrémní délky v tom, že se podařilo snížit tažnost při zatížení 10 kN (cca 1 tuna) až na hodnotu 11,5 %. První lano bylo určeno k vytvoření nového rekordu, druhé zase pro trenažér, na kterém lezci ještě před vstupem na rekordní lano budou muset prokázat svou fyzickou a technickou zdatnost.

     Pořadatelem akce nazvané Labský traverz byla Speleologická záchranná služba ČSS prostřednictvím stanice č.4 Severní Morava. Garantem se stal vrchní požární rada Hasičských záchranných sborů ČR plk. Ing. Miroslav Štěpán. Realizace by byla těžko zvládnutelná jen silami členů Speleologické záchranné služby, a proto jim na pomoc přišli i další záchranáři. Na pomoc přijeli i kolegové ze Slovenska, v čele se starým známým rekordmanem Gustávem Stibrányim.

............

     Místo nového rekordního přemostění nebylo organizátory vybráno nahodile. Labské pískovce se svými vysokými a štíhlými pískovcovými věžemi dostatečně vzdálenými od sebe, nabízely dost možností pro výběr nového rekordního přemostění. Po prochození lokality byl nakonec k přemostění vybrán pilíř na Dolním žlebu a Vyhlídka Belveder u Labské Stráně. Ukotvení na v. straně na Vyhlídce Belveder u Labské stráně umožňovalo sice divákům bezpečné sledování pohybu na laně, ale pro organizátory znamenalo vysokou náročnost na zajišténí bezpečnosti nejen při přetahování lana přes údolí. Údolí je totiž velice frekventovanou vodní, silniční a železniční tepnou a jakékoliv narušení dopravy spadlým lanem nebo šňůrou bylo nutno vyloučit, případně snížit na minimum. Také díky pochopení správy CHKO Labské pískovce se akce mohla uskutečnit v místě ochranného pásma 1. stupně, samozřejmě za respektování přísných předem stanovených podmínek, které budou chránit přírodu v místě konání přemostění.

     Čtvrtek 2. července 1998 - Prolog
     Do Labské Stráné se sjíždějí pořadatelé. Členové speleologické záchranné služby ČSS, Civilní ochrany ČR, Vodní záchranné služby ČČK, členové hasičských záchranných sborů, záchranáři z armády a policie, zdravotníci, lezci a další. Je nutné provést přípravné práce jak pro instalaci vlastního lana, tak i pro přípravu trenažéru, tábořiště, parkoviště, směrových šipek. Zabezpečuje se řada dalších, pro oči návštěvníků skrytých, ale pro zdar traverzu podstatných činností. Řeší se i otázka přetažení pomocné šňůry vrtulníkem. Situace se stávala kritickou. Těsně před akcí byl zrušen písemně přislíbený vrtulník Armády ČR (reakce velení annády na srážku stíhaček nad Českými Budějovicemi), záložní vrtulník z letecké záchranné služby musel z důvodu vyčerpání limitu letových hodin na revizi, vrtulník Policie ČR měl zase již naplánovány jiné úkoly. Zbývá jen komerční firma a tím pořadatelům akce přibývají další neplánované výdaje (cca 90 tisíc). Pro napínání lana byly určeny speciální lodní navijáky dánské firmy Andersen. Po čtrnáctidenním putování po ČR mezi Ostravou a Ústím n. Labem, jsou konečně vyzvednuty z celnice. Další šok pro organizátory. Firma poslala navijáky bez klik. Hledá se okamžité řešení, nakonec je díky obětavosti a umu Zdeňka Kadlece klika svařena z několika kusů oceli - kladívka, vodovodní trubky a kusu dětské koloběžky. Za pochodu se řeší i další problémy, objednané kadibudky dosud nedorazily, chybí..., není..., atd., atd. Nic však nemůže zabránit organizátorům v dosažení vytyčeného cíle.

     Pátek 3. července 1998 - Den rekordu
     Nejvíce celou akci mohl ovlivnit jeden faktor, na který však organizátoři nemohli nijak působit. Bylo jím počasí. Předpověď nebyla nijak růžová, přesto však v pátek na Labskou stráň svítilo sluníčko občas zastiňované mraky. Na obou stranách kotvení je již od rána čilý ruch. Je vynesen materiál potřebný pro instalaci lana. Nejprve přetáhne vrtulník přes údolí 5 mm šňůru, pomocí které bude pak přetaženo hlavní nosné lano. Hemžení je i v táboře, kam se začínají sjíždět stánkaři s občerstvením, přijíždějí první diváci, kteří díky podpoře MÚ v Děčíně získali informaci o Labském traverzu v místních novinách a z plakátů v hromadné dopravě. Přijíždí televizní štáby, hlavně pak TV NOVA, která natáčela reportáž pro pořad Na vlastní oči.

     Všemi organizátory je nervózně vyhlížen vrtulník, bez něhož by akce ztroskotala. Konečně se z oblohy ozývá známý zuk a vrtulník KANIA společnosti HELICOPTER z Příbora sedá na louku. Pilot se okamžitě seznamuje se svým úkolem a aktuátní situací. Mezi záchranáři je dohodnuto, že z důvodu určitého procenta rizika bude na palubě vrtulníku kromě pilota jen náš kolega - armádní specialista Pavel Chvalina. Dolaďují se poslední detaily, nic se nesmí ponechat náhodě. Šňůra musí být přetažena perfektně hned napoprvé a pokud by praskla, znamenalo by to konec akce.

     Vrtulník startuje a nalétává nad vyhlídku Belveder. Z paluby vrtulníku je spuštěna šňůra, kterou je k vrtulníku připojena hlavní přetahovací šňůra. Jak později líčil Pavel Chvalina, situace byla poměrně dramatická, protože vrtulník měl při visu nad plošinou Belvederu vítr v zádech (zde jistě lidem znalým přeběhne po těle mráz). Jediný pasažér na palubě vrtulníku popsal situaci následovně:
     „Nevyzpytatelné proudění vzduchu nad údolím nám začalo slušně zatápět. Na mé sdělení: “Začínám vtahovat šňůru!?”, dostávám od pilota do sluchátka jen úsečné: “DĚLEJ!!!”. A tak dělám. Všechny plány na vzorné ukládání šňůry berou za své, pouze hlídám, aby nevylétla z kabiny a neohrozila vyrovnávací (zadní) rotor stroje. V několika sekundách mám v rukou karabiny spoje, kotvím je na palubě a s rukou na noži hlásím pilotovi: „Mám - PŘIPRAVEN!”, „Jdeme na to !” je mi odpovědí. Vzápětí pilot přešel rychle do bočního letu. (Tak rychle, až pozemní obsluha u divoce se točící cívky, ze které se odvíjela přetahovaná šňůra, zjistila ke své pramalé radosti, že má málo vody na chlazení. Ale stíhá ji doplňovat.) V průběhu letu kontroluji stav a napínání pomocné šňůry a průběžně ho hlásím pilotovi. Vše je v pořádku, ale z polohlasných projevů pilota a podle korun stromů usuzuji, že má mírně řečeno „plné ruce práce”. Že mám pravdu mi potvrzují jeho slova asi 100 m od protějšího břehu: „Co se děje tady (má na mysli proudění vzduchu), to jsem snad ještě nezažil. Máme tak sto metrů k cíli, tam to musí být FOFR!!!”. „Rozumím!”, sděluji mu a chystám se k tomu fofru. Všechno je nachystáno a - znáte Murphyho zákony? - tak ani zde nás pan Murphy neopustil. Na pilíři rostla jen jediná malá borovička. Když jsem vyhodil konec šňůry z paluby vrtulníku, samozřejmě že spadla díky větru na stromek a musel jsem svůj pokus opakovat. Ale za chvíli je pomocná šnůra v rukou pozemního týmu a upevrněna do kotvení. Vyžaduji si svolení k odříznutí posledního pouta se zemí a vzápětí jsme ve vzduchu opět volní. Krátký přelet nad údolím a přistání.“

     Situaci excelentně zvládl pilot Ján Sokol, člověk který drží v ruce knipl již dvacet let a užil si své při letech ve Vysokých Tatrách, pro policii nebo leteckou záchrannou službu. Vrtulník po natažení lana ještě čekal na zemi. Dokud nebude přetaženo hlavní lano, musí vyčkat. Nic nelze ponechat náhodě.

     Na cestu přes údolí vzduchem pomalu vyráží hlavní lano. Jeho hmotnost na cívce byla cca 150 kg, což ve výsledném efektu jeho přetahování přes údolí znamenalo protiváhu až 250 kg. Záchranáři na skalním pilíři u Dolního žlebu se činí a k přetažení lana využívají svou váhu při chůzi z kopce. Délka lana přes údolí je skoro 1 000 m a dalo to pořádnou fušku, než se jeho konec dostal na kotvící cívku, která zajišťovala, že nedojde ke snížení pevnosti lana vlivem uzlu, který by se jinak ke kotvení musel uvázat.

     Po ukotvení lana na z. straně dochází k jeho vypnutí pomocí dánského lodního navijáku (s českou klikou) na hodnotu 700 kg. Organizátorům padá kámen ze srdce. Lano je nataženo a bezpečně ukotveno. Může začít pokus o překonání rekordu.

     Do vzduchu vylétly špunty a slavnostní zahájení odstartovalo pokus o vytvoření nového světového rekordu. Napřed lano asi ve dvěstěmetrové jízdě zatížil svou hmotností ředitel Labského traverzu, p. Radomil Matýsek, aby sám svým metrákem prověřil jeho spolehlivost. Nastává konečně dlouho očekávaný okamžik, kdy se na lano vydává první rekordman. Po dohodě mezi záchranáři je jím Zdeněk Kadlec, jeskyňář a horolezec z Děčína, který patřil mezi nejobětavější organizátory. Pro zpestření své jízdy z východu na západ, možná i pro televizní kamery, udělal v půlce přemostění na laně výmyk (cca 170 m nad hladinou Labe). Zopakoval si tak svůj kousek z roku 1990, kdy se účastnil lanového přemostění ze zámku v Děčíně na protější Pastýřskou stěnu.

     Po skoro hodinové pouti doráží Zdeněk Kadlec na z. kotvení, kde je ihned osvěžen šampusem od hlavy až k patě. Přítomný notář Miroslav Marek z agentury Dobrý den z Pelhřimova potvrzuje po geodetickém měření vytvoření nového světového rekordu v délce lanového přemostění a to 953,38 m (přímá vzdálenost mezi body ohraničujícími volnou délku lana). Na start ze západu na východ vyjíždí Dana Kadlecová (manželka Zdeňka). Její cesta je snazší z důvodu převýšení západního kotvení proti východnímu o 23 m. Asi 150 m před cílem je k ní spuštěn na šňůře reportér NOVY Standa MOTL, který s ní natáčí rozhovor. Na jeho poznámku, že je to jeho první rande s holkou na laně mu Dana briskně odvětí: „Tak pozor. Já jsem vdaná a mám tři děti!!!”

     Do soumraku prvního dne traverz překonalo ještě několik lezců. Organizátoři mohli být s prvním dnem spokojeni, pouze účast diváků předpokládali větší, což hlavně při večerní produkci country kapel bylo vidět nejvíce.

     Sobota 4. července 1998 - Den deštivý
     Počasí je mizerné, mraky se valí nízko nad okolními kopci. Občas padající déšť zřejmě odradil očekávaný příval návštěvníků z okolí, nejen z naší, ale i z německé strany.

     Na start se vydávají další desítky nadšenců. Po absolvování malého trenažéru, zaplacení poplatku za přelezení, podepsání čestného prohlášení o dobrovolném vstupu na přemostění se mohou zařadit do řady zájemců o přelezení. Mezi borci vypukl tichý boj o co nejlepší čas. Časy se napřed dostávají pod hranici dvaceti minut, pak 15 minut a nakonec skutečně rekordní čas - 9 minut a 57 vteřin vytvořil jeskyňář Petr Poiák z Plánivské skupiny. Pro představu čtenáře, za jak dlouho ujdete po rovině kilometr?

Poslední lezci překonávají údolí nejen za tmy, ale i za nepříjemného vytrvalého deště. Obavy z toho, že lano nasáklé vodou vyvolá velké zvýšení tahu, byly zbytečné. Tah v laně se díky měřícímu přístroji neustále kontroloval a podle potřeby se lano na navijáku buď popouštělo nebo dotahovalo. U každého lezce se po přelezení kontrolovala jeho váha z důvodu výpočtu závislostí tahů v laně na váze lezce při současném sledování dalších faktorů. Spousta diváků - laiků si možná dodnes myslí, že jediným cílem bylo získat světový rekord do ČR. Toto byl pro organizátory cíl postavený na stejnou úroveň s cíli dalšími. Šlo o zjištění a rozbor chování lan extrémních délek při vysokém zatížení, o zkoumání využitelnosti lanových přemostění pro záchranu osob, o prověření organizačních schopností štábu dobrovolných záchranářů. Také to nebyla trucakce vůči Slovákům. Stejně jako jsme jim pomohli v předchozím roce na Slovensku, přijeli nám letos pomoci i oni. A pomohli opravdu hodně.

     Vytrvalý déšť přinutil organizátory akce upravit prostor pro vystoupení country kapel. Tatra 815 jednotky CO s upravenou plachtou výborně posloužila jako jeviště, prostorný stan jednoho z prodejců piva jako hlediště a prostor mezi těmito plochami využili později všichni jako taneční parket.

     Neděle 5. července 1998 - Den oficiálně poslední
     Podobal se jako vejce vejci předchozímu dnu. Údolím Labe se valila nízká oblačnost. Chvílemi nebylo vidět na protější kotvení a vypadá to, že lano je ukotveno k protějšímu mraku. Organizátoři vymysleli další specialitu (jako kdyby jich nebylo málo), přepravu záchranáře s obsazenými nosítky přes přemostění. Do nosítek je vybrána a umístěna „oběť” (s kamerou) - nejstarší lezec přes traverz Miroslav Vaněk (49) z Prostějova. Z důvodu vyšší hmotnosti břemene na laně je snížen tah v nosném laně a z místa dojezdu je spuštěna pomocná šňůra, kterou budou nosítka vytažena spolu se záchranářem do „kopce” přemostění. Aby šňůra lépe jela záchranáři na laně naproti, použilo se jako závaží na kladce vaku s vodou. Po důkladné kontrole celého systému je dán povel ke startu. Nosítka se odlepují od země a díky vyššímu průvěsu lana se rychle ztrácejí z dohledu pozorovatelů. Netrvá to ani 5 minut a nosítka jsou v půlce délky. Dále postup závisí na silách záchranáře. Záchranář Martin Hota zvaný Gabo má dobrou kondičku a než se pořadatelé mohli rozzívat nudou, dorazil k vaku s vodou. Aby dál s sebou netáhl zbytečnou zátěž, obrátil vak dnem vzhůru a tak najednou vylil 40 1 vody. Nikdo z údolí si sice nepřišel stěžovat, že byl polit vodou, zato však lano po odlehčení vystartovalo nahoru o zhruba 10 m a to pořádně se záchranářem i obětí zahoupalo. Oběť ve vodorovné poloze v originálních amerických nosítkách SKED na tom byla výrazně hůře a moc nechybělo a kromě obráceného pytle s vodou mohl být obrácen i její žaludek se svým ranním obsahem. Pomocí šňůry pak další záchranáři přitáhli nosítka na pevnou zem, čímž byl čas přejetí necelých 19 minut!

     Stejně jako předchozí den se lezlo do pozdní noci, ale i tak muselo být hodně dalších zájemců odmítnuto.

     Pondělí 6. července 1998 - Den balící
     Balení lanového přemostění bylo z hlediska organizace dopodrobna rozebráno předchozího večera. Všichni se ráno po určitých problémech se vstáváním dostavili na svá stanoviště a mohlo se začít. Postup byl opačný než při instalaci. Dohodlo se, že se napřed lano z údolí stáhne pomocí šňůry o průměru 5 mm, ta se pak stáhne pomocí šňůrky o průměru 3 mm. Protože by pro stažení této šňůrky byl vrtulník moc drahým špásem (jen pro informaci - letová hodina vrtulníku stojí od 30ti do 45ti tisíc), závěrečná fáze spočívala v odříznutí šňůrky v pravý čas, tj. kdy by neohrozila přepravu dole v údolí na vodě, železnici a silnici. U těchto komunikací byly připraveny „likvidační týmy” s ostrými noži, které by v krátkém okamžiku naporcovaly šňůrku na bezpečné délky. Vše bylo dokonale připraveno, nože, spojení, stanoviště.

     Zapomnělo se opět na pana Murphyho a jeho zákony. Zrovna v době, kdy se lano blížilo k V kotvení, došlo k prasknutí přetahovací šňůrky. Stejně bychom ji sice přeřízli, ale všechny likvidační týmy dole v údolí se v tuto dobu věnovaly úplně jiné činnosti. Jeden tým si popíjel kafe na terase nádražní restaurace u Dolního žlebu, další pak pod Belvederem okukoval pracovnice „masérského salonu”. Vysílačky sdělily hrůznou zvěst „LANO PRASKLO!!!” a než dozněla ozvěna, již všichni pelášili stáhnout a rozřezat šňůru. Nejdramatičtější bylo, že se šňůra zachytila v troleji železnice, ale Štěstěna stála při nás. Asi 50 m od spadlé šňůry stál drážní trolejový vůz, který jen zacouval a šňůru z troleje sundal. Chlapi ani moc nenadávali, určitě nám museli předtím držet palce. Na mezinárodní silnici se šňůra nedostala. Koruny stromů usměrnily její pád tak, že vytvořila uprostřed vozovky průvěs ve tvaru U, který byl noži rychle zlikvidován. Zbytky šňůr se pak podařilo stáhnout z vrcholů korun stromů na obě kotvící stanoviště tak, že po nás nezůstal nikde ani centimetr. I zástupci CHKO, kteří byli zrovna v době prasknutí šňůry na západním kotvení, hodnotili likvidaci traverzu včetně celé akce bez připomínek.

     Závěr
     Rekord byl překonán, celkem lano přelezlo 66 osob. V konečném důsledku se ukázalo, co všechno jsme schopni obětovat pro zdar akce, i když nešlo o zachranu lidských životů. Podpora ze strany státu nebo jiných sponzorů byla zanedbatelná (až na světlé výjimky - LANEX a.s.). Možná kdybychom hráli tenis nebo pořádali soutěž MISS, pak by snad někdo projevil zájem podpořit nás v naší činnosti.

     Konání obdobných akcí v budoucnu není absolutně vyloučeno. Stále není překonán bájný kilometr nebo i případně dva v roce 2000. Uvidíme, zda se najde další „šílená parta dobrodruhů”.