Speleologické minimum
KRAS A KRASOVÉ JEVY

• Základní rozdělení:
   - krasové jevy PRIMÁRNÍ - povrchové, podzemní, ledové
   - krasové jevy SEKUNDÁRNÍ

• Speleologie: nauka zabývající se výzkumem přirozených dutin v krasových (tj. vápencových) i pseudokrasových (např. pískovcových) oblastech. Dnes zahrnuje značné množství speciálních vědních oborů. Obecně je však speleologie považována za jednu z dílčích věd geologických. Uplatňují se zde téměř všechny základní krasové geologické metody - geol. mapování, tektoniku, hydrogeologické met., hydrochemii, met. geofyzikální, petrografické, mineralogické, pedologické, geomorfologii a metody kvartérního výzkumu.

• Kras: vápencové území s výskytem povrchových a podpovrchových krasových jevů – škrapů, závrtů, ponorů, jeskyň a propastí. Původně název hornatého území zv. Carsus nebo Kras v jihozápadní části Slovinska, který se díky pracím I. Cvijiče (1865 – 1927) dostal do geomorfologické terminologie. Krasy jsou charakteristické nedostatkem povrchové vody, často mívají stepní charakter; vzhledem k existenci přirozených úkrytů bývaly osídlovány prehistorickým člověkem. Vápnitý charakter krasových výplní umožňuje dobré zachování kosterních zbytků.
Nejvýznamnější krasové oblasti v ČR jsou Český a Moravský kras, ale drobné krasové ostrůvky se vyskytují prakticky na celém území ČR (např. v okolí Mladče, Javoříčka, Hranic na Moravě, Týnčan u Sedlčan, v Jeseníkách, na Štramberku a v Pošumaví).
• Pseudokras: jsou krasu podobné formy na horninách neschopných nebo málo schopných krasovění. Nejčastěji se pseudokrasové jevy vyskytují v pískovcích, slepencích, spraších, syngenetické jeskyně v lávách, jeskyně v tefech a tufitech.

• Absolon Karel (* 16. 6. 1887, † 6. 10. 1960): český geolog; profesor na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Autor několika set vědeckých publikací z oboru geografie, geomorfologie, speleologie, paleontologie a archeologie. Zkoumal Moravský kras (objevil jeskyně Punkevní a Kateřinskou, zasloužil se o zpřístupnění propasti Macocha) i krasové oblasti v zahraničí (zejm. na Balkánském poloostrově), studoval prehistorické lokality v Dolních Věstonicích a v Předmostí na Moravě. Jeho podpis z r. cca 1920 je zasintrovaný a tudíž navěky zachovaný v jeskyni U Obrázku v Mor. krasu.

• Kalcit: klencový nerost, uhličitan vápenatý, dokonale štěpný a snadno rozpustný ve zředěné kyselině chlorovodíkové součást horniny vápence. Bezbarvý, příměsmi různě zabarvený, skelně lesklý, T = 3, hustota 2,6 – 2,8 g•cm–3. Čiré krystaly známé jako Islandský kalcit. Pěkné krystaly kalcitu pocházejí z Příbrami, Stříbra, Jáchymova, z vápencových hornin v okolí Berouna a z dutin fonolitů v Českém středohoří (např. Mariánská Hora u Ústí nad Labem), kalcitové krápníky zdobí jeskyně Moravského krasu, Domicu aj. Krásné krystaly pocházejí z Anglie (Alston Moore), USA (Illinois a Tennessee) a z Mexika.

• Koroze: rozrušování a rozpouštění pevných hornin chemickými účinky vody a kyselin, které jsou v ní rozpuštěné. Nejběžnější je koroze vápenců, při které je vápenec korodován vodou obohacenou oxidem uhličitým; vznikají krasové jevy.

• Krápník: nejčastěji sloupkovitý útvar vznikající v podzemních dutinách. Základní typy krápníků jsou stalagmity rostoucí ze dna jeskyně, stalaktity visící ze stropu a stalagnáty vznikající srůstem protilehlých krápníků. Krápníky jsou nejčastěji tvořeny sintrem, ale mohou být též z aragonitu, ledu, lávy, limonitu a jiných látek. Sintry vznikají působením srážkové vody, ve které se po vstupu do půdy rozpouští biogenní oxid uhličitý, vzniklý roztok kyseliny uhličité rozpouští vápenec. Při vstupu do jeskynní prostory se z prosakujícího roztoku oxid uhličitý opět uvolní, tím dojde ke změně rozpustnosti kalcitu a k jeho vysrážení v podobě krápníku nebo sintru.

• Sintr: chemogenní sediment vzniklý ukládáním rozpuštěných minerálních látek ze studených i teplých vod pramenů, z říčních toků, jezer i krasových vod. Sintry se vyskytují na stěnách a na dnech jeskyní (zejm. jako ploché polevy); tvořeny obvykle kalcitem, často přecházejí do krápníkové výzdoby.

• Travertin: pórovitý sladkovodní vápenec bělavé až žlutohnědé barvy, ukládaný z vod studených i teplých pramenů. Používá se jako dekorační kámen.

• Vápenec: usazená hornina, jejíž hlavní složkou je uhličitan (karbonát) vápenatý CaCO3; častá je příměs jílu a minerálu dolomitu. Vápence se ukládají v jezerech (např. jezerní křída) i v říčních tocích (např. travertin), zejména však v teplých mořích s čistou vodou; příkladem vápence mořského původu je např. vápenec korálových útesů nebo mořská křída. Vápence jsou různě klasifikovány, podle minerálních složek, struktur nebo chemismu. Časté jsou hybridní horniny, slín, dolomit. Vápenec je intenzívně těženou surovinou (štěrk, stavební nebo dekorační kámen, výroba vápna a cementu). Velké zásoby kvalitního vápence se v ČR vyskytují zejména v devonském útvaru mezi Prahou a Berounem a v Moravském krasu.