|
Pouťovou jeskyni jsme znovuobjevili
1. května 1999 v době štramberské pouti.
Nalézá se na J svahu Bílé hory v oblasti zvané Skalky, kde jsou dva
lomy: lom Horní skalka (tzv. Kamenárka -
foto) a Obecní lom.
O CHARAKTERU JESKYNĚ:
Jeskyně je (prozatím)
vertikálního (propasťovitého) charakteru, kdy původní tektonický
zlom druhohorních (jurských) vápenců byl vyplavován vodou z ledovců v době
posledního zalednění.
Na stěnách jsou vidět vyerodované hrnce, jeskyně je pro svůj propasťovitý charakter
bez obvyklé výzdoby (stalagmitů a stalaktitů či brčkek) a netopýři ji jako své zimoviště nevyužívají.
Jeskyně byla do hlouby 26 metrů zasypaná sutí a kameny, kterou zde nasypali na příkaz předáka dělníci lomu.
Tento předpoklad potvrzují nálezy kamenů v různých hloubkách, ve kterých byly vyvrtány díry o průměru 50 mm (foto),
a rovněž nález 1,5 m dlouhé tenké ocelové trubky s bajonetovou hadicovou rychlospojkou pro
vzduchotechniku, která se podle odborníků používala až do roku 1950. Nález vypadá jako trubka na vyfukování vrtů.
Hned u ústí se jeskyně rozděluje na dvě části:
• Jednu část tvoří malá kapsa, na jejímž dně je jíl
neznámé mocnosti. Tento prostor se nachází přibližně 1 metr pod povrchem a má rozměry 1,5 x 3 x 2 [m]
(š x d x v). Tato část byla objevena jako první. Na jedné ze stěn jsou nádherné zkameněliny
živočichů z období druhohor. V parných letních dnech, kdy se už nic do chladničky nevleze, se zde chladilo tzv. pivo-lahvo a další dobroty.
V současnosti jsou zde vysazeny vzácné rostliny.
• Druhou část tvoří zkoumaná propast. Až do hloubky 26 metrů byla, jak jsme uvedli,
zasypána sutí a kameny z lomu. Nyní již je dno tvořeno čtvrtohorními glaciálními písky stáří 10 000 let. Na spodní stěně
je žlábek, který začíná 3 metry pod povrchem a pokračuje až k
současnému dnu. Dále je zde falešná stěna jeskyně, za kterou vede k povrchu
velice úzký volný prostor. V hloubce 14 m se tato stěna rozpadla a oba
prostory se spojily v jediný. Ze žebříků však tato prostora není vidět. Stěny jsou vlhké, ze stropu kape voda. V
hloubce 22 m se objevila díra vedoucí souběžně s profilem jeskyně (foto). Po 3 metrech se
opět obě části spojily v jednu. Profil jeskyně se však od tohoto místa začal
měnit. Stěny jsou více rozrušené vodou a tvar propasti lze rozčlenit na tři části:
1. část - hlavní profil: Je stále stejný - pořád dolů.
2. část - nalevo: Tři metry dlouhý úzký prostor, který
dále pokračuje dolů spolu s hlavní propastí. Spolu s 1. částí je zanesený sedimenty.
3. část - napravo: Po napuštění vodou jsme zjistili,
že voda dále do podzemí odtéká velice úzkou puklinou v pravé části.
Co nás dál čeká?
Podle
profilu vrtu cca 8 m od jeskyně se předpokládá, že propast může být hluboká
až 86 m. Pod horní kompaktní vrstvou vápence se nachází nepropustná vrstva
nekompaktní horniny, na které lze předpokládat výraznější krasové jevy
(jeskyně). Pokus s napouštěním jeskyně vodou v roce 1999 ukázal, že
voda z jeskyně vyvěrá 1 km od ústí v místech poblíž nádraží.
Cílem průzkumu je dostat se do horizontálních prostor.
Pohledem z hrany má návštěvník možnost vidět do hloubky 12 metrů,
pak se jeskyně stáčí lehce doprava. |
|
O OBECNÍM LOMU:
Obecní lom byl otevřen v roce 1860, těžba probíhala do
roku 1920, poté se ještě dotěžovalo až do roku 1935. Vápenec je druhohorního stáří (jura, 190 mil. let). Masiv
Obecní skály je většinou složen z celistvého nažloutlého vápence a světle šedého organodetritického vápence. Po
objevení jeskyně bylo dělníkům předákem nařízeno, aby do tří dnů jeskyni zasypali. Ještě před tím však do jeskyně
slezli po laně s uvázanými uzly. Dostali se do hloubky 50 metrů, zde zanechali karbidku a vrátili se zpět na
povrch.
Po skončení těžby se lom využíval jako fotbalové hřiště. Jeho dno bylo vyrovnáno průmyslovým
odpadem a škvárou z továrny Tatra v nedaleké Kopřivnici. Hřiště bylo mezi
sportovci velmi oblíbené, protože bylo ze tří stran ohraničeno skalními stěnami,
takže se míč neměl kam zakutálet. A horolezci zase rádi zdolávali zdejší až 30 m
vysoké stěny.
V 90. letech však nastala radikální změna. Obec
odprodala lom soukromníkovi, kterému se podařilo získat prostředky na odvoz
veškerého nežádoucího odpadu z lomu až na skalnaté podloží. Celkem to bylo
37 241 277 m3 nežádoucího materiálu. Potom zde začal budovat botanickou zahradu a
arboretum s typickou místní flórou a faunou. V zadní části jsou tři
umělé jezírka plné živočichů a vodních rostlin. V současné době je areál pro
návštěvníky otevřen ve Dnech otevřených dveří. Horolezci mají na skály
přístup pouze po dohodě s majitelem. Den otevřených dveří se koná v případě
hezkého počasí každý víkend.
Výtah z popisu štramberského vápence:
Masiv Obecní skály (SV od silnice silnice Štramberk-město - Štramberk-nádraží) byl otevřen
dříve než Kotouč, v roce 1860. Konec těžby nastal v roce 1920. Je většinou
složen z masivního nažloutle bílého celistvého vápence a bělošedého vápence
organodetritického. Ve V části masivu jsou brekcie u úlomků bílého (i červenavě
šedého) vápence tmeleného bílým i zelenavě, žlutavě nebo červenavě světle
šedým vápencem slínitým, vyskytují se červenavé vápence (kopřivnický typ).
Více na stránce Štramberský kras.
Otázkou je, odkud pecka
štramberského vápence přicestovala. Dodnes to není ujasněno. Ví se pouze, že
hornina, která se nejvíce podobá tomuto vápenci, se nachází až u Strečna na
Slovensku.
O OBJEVU JESKYNĚ:
Po odvezení nepůvodního materiálu z lomu, se na dně lomu objevila tektonická puklina
(foto)
a několik otvorů se žlutým sedimentem.
Celá soustava (puklina, její pokračování na zemi a
otvory v zemi) byla objevena náhodou pohledem jednoho zkušeného jeskyňáře, který
zrovna překonával v lomu traverz. Pak zarazil kilof do skály a děl:„Zde
kopejte!“. Po chvíli byla vztyčena trojnožka a počalo se s výběrem sedimentu. Na
příští akci už byla triviální trojnožka přenesena na správné místo o několik
metrů dál, kde děláme dodnes. :-)
A teď vážně. Nejprve jsme pokusně
vytáhli pár kýblů žlutého sedimentu z jednoho z otvorů. Ten vypadal nadějně,
jelikož jeho stěny byly viditelně vyerodované vodou. Tento nesmělý pokus však
neměl dlouhého trvání.
Přešli jsme na puklinu a objevili otvor zavalený
kamenem. Odvalujeme kámen a vnikáme do otvoru. A ejhle, jeskyně! A pohodlně pro tři
lidi. Zkoumáme stěny, strop a dno. Na vodou vyerodovaných stěnách jsou vypreparované
schránky prvohorních živočichů. Dno jeskyně je plné lepkavého jílu. Uvažujeme:
když stěny modelovala voda, musela někam odtékat a to určitě nebylo do kopce.
Vypadá to velice nadějně - máme novou jeskyni!
ETAPA PRVNÍ, 0 až -8 metrů:
Kromě
volného místa byla puklina vyplněna lomovou sutí a kameny. Tu jsme se rozhodli odtěžit.
Použité zařízení: lopatka, kybel (kbelík), kilof
(špičák, též špičatá polovina krumpáče), graca (motyka
srdcovka), trojnožka s kladkou. Po dohodě s majitelem jsme do díry
přečerpali kapalný obsah jednoho z jezírek. Čerpací pokus byl úspěšný, podzemí
zhltlo veškerou vodu, která pak vytekla asi o 1000 metrů dál.
V hloubce 4 metrů pod okolním terénem jsme objevili
průlez do volného prostoru. Ten byl zachráněn dvěma zaklíněnými balvany o hmotnosti
přes dvě tuny. Naše radost z pěkně ubíhající práce vzala za své, neboť tyto
kameny za pomocí naší trojnožky, díky níž jsme vytáhli jeden 300kg oblud,
nevytáhneme ani omylem. K těžbě se muselo přistoupit úplně jinak...
>ETAPA DRUHÁ, -8 až -12:
Nad jeskyni byla postavena bytelná těžební věž (foto).
Ta by se dala přirovnat k mostu přes puklinu položeného v nejširším místě napříč.
Popis: Pod horními příčnými nosníky
je v ose věže zavěšen profil I 160, ve kterém jezdí typizovaný důlní podvěsný
vozík konstruovaný na dvoutunové zatížení. Ten má bytelná oka pro zavěšení
zátěže. Kolečka vozíku jsou uložena na valivých ložiscích. Věž byla postupně
doplňována o další výztuhy a podobně vylepšována. V dnešní době je závěsná
kolejnice dlouhá 4,2 metry a umožňuje dopravu materiálu na obě strany díry.
Pro vytahování suti a kamenů jsme používali nejprve
kbelíky a hupcuku (řetězový pákový zvedák), později malý stavební el. vrátek na
220 V o příkonu 750 W a zdvihu kolem 250 kg. Jako přepravní nádoba na materiál byl
použit kalfas (plechový maltovník). Nepřítomnost el. proudu v lomu a nevhodnost
řešení dopravy elektřiny z nejbližší chalupy (500 m) za pomocí pospojovaných
prodlužovaček nás vede k rozhodnutí koupit el. centrálu.
Kalfas však odírá stěny jeskyně, proto je později
jeho pohyb usměrňován dřevěnými lyžinami. S přibývající hloubkou však vrátek
nestíhá zvedat plně naložený kalfas a později ani polonaložený. I sám vrátek
začíná stávkovat. Je holt konstruován jen pro šolichání na stavbě a ne pro
soustředěnou činnost jeskyňářovu. Proto s příchodem nových vrátků i
těžebních nádob začíná další etapa objevování jeskyně...
ETAPA TŘETÍ, -12 až doteď:
a) Již nevhodný maltovník nahradil prázdný hliníkový pivní sud o objemu 50 litrů -
obrázek.
Stačila jen malá úprava úhlovou bruskou (tzv. fričkou) - oddělení gumových
obručí a jednoho z vrchlíků. Nejprve byl sud opatřen závěsem z řetězů, později
velice elegantním samovýsypným zařízením ze svařence z tenkostěnného ocelového
obdélníkového profilu (tzv. jäkel) a ploché pásové oceli - obrázek.
Po odklopení bočních pojistek dojde k samovolnému překlopení sudu, čímž se obsah
uvnitř přemístí do koleček bez jakékoliv námahy pro obsluhu.
Malý vrátek jsme dvakrát nahradili vrátkem vzduchovým
s plynulou regulací rychlosti od 0 do 2 m/s. Tažná síla kolem tuny. Ideální!
Jen provoz nebyl dle našich představ. Nájem, cena nafty, hlučnost kompresoru i
samotného vrátku. Naštěstí pro nás se do lomu už zavedla elektřina a my mohli
sáhnout po elektrickém stavebním vrátku neznámého původu (třífázový motor s
elmag. brzdou, převodovka a buben pro 100 metrů lana) s doplněnou elektronickou
regulací rychlosti. Ta umožňuje plynulý rozjezd a zastavení okovu v rozsahu rychlosti
od 0 do 3 metrů za sekundu.
Dole pracuje tříčlenná parta. Dva plní okov,
třetí ovládá zvonek. Nahoře pracuje rovněž tříčlenná parta - strojník ovládá
vrátek, další člověk přepíná okovy z lanka na pojízdný důlní vozík a třetí
člověk okovy vysypává do koleček a odváží suť na určené místo. Takže
jak sami vidíte, pro těžbu z 30m hloubky stačí 6 lidí!!! Neobejde se to ale bez
pomocné obsluhy (oprava nářadí, příprava dalších vodítek) a týlového
zabezpečení (většinou si v lomu vaříme sami - foto). On totiž
dobře naladěný pracovník pak má větší zájem kopat zadarmo (akorát je hned po
jídle děsně shnilý - foto).
Ještě k signálům. Používáme dva domovní zvonky.
Ten nahoře u strojníka zvoní dolů a naopak. Signály používáme základní
speleologické (tj. jiné než důlní). 1x...stůj, 2x...nahoru, 3x...dolů. Dlouhý
nepřerušovaný signál znamená POMOC! A hned je všem jasné, co se má dít a
nemusíme po sobě křičet, což už je stejně v nynější hloubce nemyslitelné.
Do jeskyně se v počátcích kopání slézalo po 10m
duralovém žebříku a dál se pokračovalo po dřevěných lyžinách pro okov. V
současné době je tento problém řešen velice kultivovaně. Jeskyně je vystrojena
zbytky dularových žebříků, které jsou pomocí ocelových lanek přikotvené na
stěny jeskyně.
b)
S příchodem jílu se nám trochu změnily podmínky.
Vše je olepené tím svinstvem a už to není ta příjemná čistá práce. Teď už to
je pravá jeskyňařina. Dole stále pracují tři lidé. Dva kopou, ovládají
signalizaci a přepínají okovy. Třetí běhá po žebříku nahoru a dolů spolu s
okovem. Je to proto, že špinavý okov sekundárně špiní lyžiny a špatně po nich
klouže. Může se proto stát, že vyskočí mimo ně. A tomu právě tento doprovod
zabraňuje. Navíc ti dole jsou klidnější a nemusejí se starat, jak okov jede. I nahoře
pracují tři lidé. Jeden ovládá vrátek, druhý okovy přepíná, vysypává a
čistí od bahna. Třetí člověk bahno vyváží na „skládku“. Špinavé věci
navracíme do původního stavu mašinkou Kärcher (potažmo proudem vody pod vysokým
tlakem). To že zvonky nahradila slaboproudá elektronika („piezobzučák“, jeskynní
interkom), jsou jen detaily.
Do jeskyně nyní vháníme čerstvý vzduch pomocí
hadice a ventilátoru. Sekundární použití: dorozumívací zařízení, médium pro
přenos rádiového vysílání z rádia na povrchu do jeskyně, aby ti dole měli taky
nějakou zábavu.
Sediment tvořící dno jsme podrobili rozboru a bylo
zjištěno, že jeho stáří je do 100 let. V září 2003 jsme se z těchto
mladých jílových sedimentů dostali čtvrtohorních glaciálních písků
10 000 let starých. Po odčerpání vody a odebrání asi 20 cm svrchní bahnité vrstvy je písek
suchý a výborně se dopravuje na povrch a tam i vyklápí. Dnešní hloubka jeskyně je 58
metrů a profil asi 4x2 metry. Problémy máme s vodou, která se nám dostává do jeskyně a neodtéká.
V období bohatém na dešťové srážky je nutné vodu před kopáním odčerpat, což není z hloubky téměř 60 metrů až tak jednoduché a rychlé.
Navíc po odčerpání se voda rychle vrací zpět.
Na jaře v roce 2006 jsme po zimě vydatné na sněhové srážky měli v jeskyni 30 metrů vody. To samé se stalo po deštivém začátku září 2007,
kdy voda dosahovala do výšky 35 metrů.
c) Další změna přišla v roce 2006, který jsme celý věnovali
výměně vodicích lyžin z jasanu za ocelovou vodicí dráhu zavěšenou pod stropem jeskyně. Po ní jezdí malý vozíček značky Mates-Šutta, na kterém je zavěšen okov.
Tempo težení se po vychytání drobných závad velice zrychlilo a to tak, že dvojice nakládačů v jeskyni se má co ohánět, aby stačili.
Za hodinu jsme dokázali vytěžit z hloubky 53 metrů až 30 okovů glaciálních písků (tedy 2 minuty na 1 okov!). Zprvu byly jednotlivé dílce
vodicí dráhy mezi sebou spojeny pomocí šroubů. To se však neosvědčilo, a proto byly napevno svařeny k sobě a sváry zabroušeny fričkou.
|
